Nakladatelství Kodudek

Andersenovy pohádky a příběhy patří celosvětově k těm nejoblíbenějším. A zároveň nejméně známým. Většinou se s nimi totiž lidé setkávájí prostřednictvím knih, obrazů, soch, divadelních her, muzikálů či filmů, které si z nich vybírají jen to, co nejvíce ladí s tím či oním záměrem nakladatele nebo producenta. Proto jsme se rozhodli nabídnout alespoň čtenářům Andersena celého. V poměru k dánskému originálu jedna ku jedné. A tak po pěti letech nestoustavné práce spatřil světlo světa bezmála tisicistránkový trojsvazek Hans Christian Andersen: Pohádky a příběhy.  

Lidé nevytvářejí jeden, ale hned dva světy. Stavějí sídla, vyměřují lesy, louky. Určují směry cest, vztyčují sochy, budují mosty. Do paměti si vrývají tvary skal, srázů, říčních koryt, stromových velikánů. Uzpůsobují si to které místo svým potřebám – a zároveň si o něm vyprávějí. Naplňují ho příběhy, které se tam možná udály, a vplétají do nich vlastní představy a sny, stejně jako historky z jiných míst i časů. (Jistě to platí i dnes, ale dříve, kdy příroda měla nad technologiemi navrch, se to dělo mnohem více.) Ve chvíli, kdy lidé místo opustí, začnou domy pozvolna chátrat a pole pustnout, ten druhý svět však až na výjimky zmizí lusknutím prstů. Nezůstane tam totiž téměř nikdo, kdo by ho svým vyprávěním držel při životě. – Vydáním sbírky pověstí Hanse Kollibabeho Prst trpaslika vracíme Šumavě kus jejího světa, její paměti.

Cesta do Krkonoš a okolních oblastí Čech a Slezska v roce 1796 je možná nejznámějším neznámým cestopisem v Čechách. Úryvek z něj se totiž objevuje v Knize o Jizerských horách Miloslava Nevrlého. Když jsem mu před drahně lety – v roce 2009 – poslal překlad knihy k posouzení, obdržel jsem odpověď, která začínala slovy: „Se zájmem a svědomitě jsem přečetl překlad anonymního cestopisu. Myslím, že překlad textu z konce 18. století je velice dobrý a moderní, já bych měl asi tendenci používat při překladu i staré české výrazy a při tom by to možná bylo na škodu věci. (…) Bylo by škoda, kdyby cestopis nemohl vyjít tiskem, je krásné číst dvě století staré, a přitom jakoby současné postřehy a popisy z dob krátce po zrušení nevolnictví (!); otázka je, jak velkou čtenářskou obec by si takový starý místní cestopis získal, bez sponzorů se asi vydání neobejde.“ A jako v mnoha jiných případech, měl i v tomto Miloslav Nevrlý naprostou pravdu. Trvalo dlouhých 15 let, než se nám podařilo najít štědrého sponzora a Cestu do Krkonoš vydat.