Nakladatelství Kodudek

Se sepisováním Sbírky Viléma Trmala jsme začali před dvanácti lety. Před čtyřmi jsme uspořádali první výstavu a vydali první knihu – Holt si to musíte dát dovázat, jinej exemplář už není – věnovanou dílu Josefa Váchala. Před dvěma lety spatřil světlo světa katalog výtvarných děl – Tento dořevoryt z knihy Hetéry byl za Rakouska konfiskován – jehož vydání jsme opět spojili s výstavou. A konečně včera, v úterý 7. února 2023, jsme na vernisáži výstavy v Galerii KODL slavnostně otevřeli špalek Mám se moc dobře; počasí mi přeje. Lihu však vzal jsem málo, ba i desek, mapující soubor jeho krásných tisků: bibliofilií, knižních unikátů, starých tisků, grafik, rukopisů... Knižní otisk Sbírky Viléma Trmala je tedy konečně úplný. A radost z hotové práce se nezadržitelně mísí s plány a sny, co všechno je možné se Sbírkou podniknout dál...    

Otiskl Martin Palouš do písku svoje stopy, anebo v písku, který patří Martinu Paloušovi kdosi stopy zanechal? Obojí se určitě stalo. Ale my jsme chtěli napsat, že Martin Palouš u nás vydal knihu nazvanou Stopy v písku. A a abychom se do toho dále nezaplétali, radši dáme slovo jemu: „Dospěl jsem do životní fáze, kdy lidé vzpomínají, bilancují, ohlížejí se, uzavírají. Dlouho jsem váhal, zda bych měl k tomuto žánru přispět i já, ale nakonec jsem se rozhodl, že se do toho pustím. Když jsem ovšem přemýšlel nad formou svého příspěvku, připadlo mi nejvhodnější vyjít ze skutečnosti, která můj život zcela zásadním způsobem ovlivnila a která i nyní, když jsem překročil hranici sedmdesáti let, má pro můj způsob uvažování o sobě samém rozhodující roli: ze svého setkání s filosofií, ze svého hledání právě v ní odpovědí na otázky, které mě v čase a na místě vymezeném pro mé pozemské pobývání pronásledovaly. Odvažuji se tedy zde nabídnout jeho stopy, své písemné příspěvky do filosofického dialogu okolo mne kontinuálně probíhajícího – v rodině, s přáteli a známými –, občas prokládané dopisy, záznamy přednášek či písemnými dialogy či rozhovory.“ 

Také míváte zvláštní pocity? A také se Vám sem tam něco zdá? Pak Vám tento příběh nebude připadat přitažený za vlasy ani trochu: Koncem devadesátých let minulého století kdosi vyrazí vůbec poprvé na zimní Šumavu. Do Prášil, které ho, vymrzlého na kost a oslepeného jiskřením sněhu v ostrém slunci, zcela uhranou. Hned v létě se tam vypraví znovu. A na celé dva měsíce. Projede Šumavu křížem krážem a když v půli září nasedá ve Vyšším Brodě do lokálky, veze si ji celou s sebou. Uplyne nějaký čas a ve snu čte knihu, na jejímž hřbetě jsou vytištěna dvě slova: „Klostemann“ a „Šumava“. Vyrazí si ji půjčit do knihovny, ale s překvapením zjistí, že žádná taková neexistuje. A tak si od Klostermanna přečte všecko, co právě mají. V novém tisíciletí o Šumavu sem tam zakopne (na cestách, během řeči, ve vzpomínkách) a zase jde dál. Jedno jarní odpoledne se z ničeho nic ke Klostermannovi vrátí a z právě objevené digitální databáze odešle pár stránek s jeho prvními fejetony překladatelce, která je ve svém zápalu pro věc snad ještě nezastavitelnější než on. Do pár dní mu cinkne překlad v mailu. Je úplně jiný, než jaké zná. Rychle jí naposílá zbytek. A za čtvrt roku stahuje soubor s víc než 150 stranami textu. Pak už jen píše, dohledává, ověřuje, vymýšlí grafickou úpravu a s naprostou samozřejmostí na hřbet obálky usazuje slova: Klostermann ŠUMAVA.