Jaroslav Havlíček
Zánik městečka Olšiny Romaneto

Je otázkou, do jaké míry byl k promýšlení a variování daného tématu provokován svým osobnostním ustrojením a nakolik ho k němu dovedla dobová situace. Jaroslav Havlíček již vyrůstal v čase, kdy se opakovaně konstatovala smrt Boha – její deklarace je nejvíce spojována se sklonkem 19. století, zejména s osobností F. Nietzscheho. Snad proto, že Nietzsche ji prezentoval jako událost, jako fakt.

A navíc, Havlíčkův život protnuly a poznamenaly dvě světové války. Ta první započala pro něho téměř symbolicky – v okamžiku, kdy rozpínal křídla a vylétával z hnízda. Byl povolán do zbraně, bojoval na jižní a východní frontě, fyzicky a psychicky strádal. O tom, že její nástup vskutku vnímal pro svůj život jako zlomový, svědčí i skutečnost, že jeden z uvažovaných názvů pro nikdy nedokončený román, který se měl odehrávat v roce 1913, zněl Poslední rok. Ve druhé válce pak zemřel. Přepracován a oslaben podlehl rychlému zápalu plic.

Oba válečné konflikty, do té doby netušených rozměrů a působící utrpení tisícům nevinných, podnítily řadu myslitelů 20. století k úvahám ústícím v popření existence Boha nebo alespoň v potvrzení (si) jeho neexistence. Vždyť on by přece takové zlo nemohl dopustit! Velmi známý je vnitřní boj o existenci Boha židovského myslitele Elieho Wiesla, který celý život usiluje o představení hrůz holocaustu pro jejich uchování v paměti. Po osobních zkušenostech z koncentračního tábora sice Boha „neusmrtil“, ale zpochybnil jeho dobrotu a spravedlnost.

Vrátíme-li se na počátek Havlíčkova promýšlení uvedeného tématu, narazíme na dosud nepublikovaný konfesijní esej z roku 1921 symptomaticky nazvaný Nevěřím. Pomineme-li mladické, často nerozvážné, převážně veršované „literární“ pokusy, psané i pro potřeby jilemnické ochotnické scény, lze říci, že rok 1921 je časem, kdy se teprve začíná jako spisovatel rozbíhat a zdaleka ještě systematicky netvoří. Spíše možno konstatovat, že stále častěji a nutkavě po(vy)užívá psané slovo k vyjádření vlastních postojů, pocitů, úzkostí, nápadů apod. V jistém smyslu je zhmotněnou autokomunikací. K takovým počinům se řadí i intimní Deník, jehož psaní symbolicky zahájil v den svých třicátých narozenin, nebo o rok dříve psaná vzpomínková próza Máňa.

V eseji Nevěřím, který osobně signoval, čímž podle mě podtrhl váhu svého sdělení i jeho subjektivní rozměr, se setkáváme s ateistickým, antropocentrickým, nihilistickým postojem, který akt nevíry rozšiřuje na další okruh témat, tedy nevztahuje ho „pouze“ k Bohu. V souladu s Darwinovou evoluční teorií se v něm staví na vrchol vývojové pyramidy člověk. Text již tehdy vyniká provokativními stanovisky, která autor vnáší i do svých pozdějších próz. Zároveň nutno podotknout, že v nich nezachovává konzistentní postoj – ono bezvěrectví, které ve svém občanském životě po velkém rozhodování promítl v roce 1921 i do vystoupení z římskokatolické církve, není zdaleka charakteristické pro všechny autorovy tituly.

Novelu Zánik městečka Olšiny píše v době, kdy spisovatelsky vyzrává, na přelomu 20. a 30. let. Tehdy má již za sebou řadu výrazných povídek, které vznikají takřka eruptivně v poslední třetině dvacátých let, a promýšlí jejich možná cyklická zřetězení. Je na světě částečně autobiografická postava Jana Kalvacha, ke které se nutkavě vrací v pravidelných intervalech a jež dokonce svou smrtí předjímá autorův vlastní skon. A navíc, epilogická povídka tzv. kalvachiády – Poutník v mlze –, je současně jeho vůbec poslední dokončenou prózou. Vedle Zániku městečka Olšiny vytvořil i další novely. Dosud nevydanou Sekeru u kořene, první verzi Jara v domě a kontroverzního Muže sedmi sester. Oba tituly byly publikovány až po autorově smrti – s velkým časovým odstupem: Jaro v domě v edici Josefa Rumlera v roce 1975 a Muž sedmi sester teprve v roce 1999. Ve zmíněné době má Havlíček za sebou náběh na román z maloměstského prostředí – nikdy nedokončené a nepublikované Holanovy děti – a nakročuje na jednu ze svých nejznámějších próz – píše první verzi Neviditelného, odlišnou od verze finální.

Mimo jiné tehdy ještě neměla románový tvar. O ten usiloval až později. Až poté, co byla v roce 1932 oslyšena v soutěži nakladatelství Melantrich. Ale to je již jiná etapa, do níž spadá vznik vrcholných Havlíčkových próz, mezi něž kromě Neviditelného (1937) patří Petrolejové lampy (1935 1. verze s komerčním názvem od nakladatele Vyprahlé touhy; 1944 definitivní verze uvažovaná jako první díl zamýšlené, ovšem nedokončené maloměstské ságy), Ta třetí (1939) a Helimadoe (1940). V inkriminovaném roce 1932, kdy dokončuje první verzi Neviditelného, vzniká i první verze jednoho z nejpůsobivějších milostných příběhů v české literatuře – novela Synáček.

Vrátíme-li se však na rozhraní 20. a 30. let a postavíme-li vedle sebe připomenuté tituly, je patrné, že mají několik styčných ploch. Kupříkladu inklinaci k obecně závažným a znepokojujícím tématům (smrt Boha, sebevražda, incest apod.), k jejich ironickému až grotesknímu pojetí, k využití fantaskních, mytických nebo folklorních prvků (viz kupř. v Zániku městečka Olšiny postavy andělů, čertů, nemrtvých…), a současně k ukotvení pojednávané všelidské problematiky v mikrokosmu domu nebo maloměsta. Propojení těchto protichůdných, mohlo by se říci, paradoxních rysů skládá svébytnou literární výpověď.

Jak jsem již napověděla, fabule novely Zánik městečka Olšiny se odvíjí od scény, kdy se oznamuje smrt Boha. Ta ovlivňuje i její kompoziční uspořádání: text je rozčleněn do dvanácti kapitol, které zachycují vybraný moment, výsek, na první pohled drobnou epizodu ze života v městečku Olšina v jednom ze třinácti dnů (dvanáctý oddíl představuje výjimku, neboť jsou do něho zahrnuty i události posledního, třináctého dne), jež se odehrály mezi oznámením o smrti Boha a zánikem městečka. Zvolené kompoziční uspořádání prohlubuje bezvýchodnost předestřené výchozí situace, neboť úporná pravidelnost, s jakou se lineárně zřetězují rozmanité události bez vzájemné kauzální podmíněnosti, je v přímém kontrastu k jejich naprosté výjimečnosti, abnormalitě a nesmyslnosti – neopodstatněnosti. Zároveň však jako by důsledná pravidelnost předjímala i neodvratitelnost zániku celého procesu (řád chaosu?).

S variováním podob smrti Boha nebo s registrací jeho absence, případně s pokusy Boha nahradit (názorný doklad, že hovořit o autorově jednostrunném ateistickém postoji by bylo velmi ošidné) se setkáváme i v dalších prózách. Velmi často je v nich otevřeně postižena kauzalita mezi racionálním myšlením moderního člověka a jeho ztrátou víry v Boha, resp. jeho problematickým vztahem k Bohu. Tematizuje se napětí mezi jeho potřebou Boha, touhou v něho uvěřit na jedné straně a nemožností této víry nebo nutnosti jejího popření. Hned na počátku autorovy umělecké tvorby v roce 1927 o tom svědčí kupř. prózy Ovoce života, Bůh mého dětství, O smrti otcově, Noc (Svatá noc), Jaro v domě.

Postavou, jež reprezentuje způsob uvažování moderního člověka, je v Zániku městečka Olšiny profesor Mádl, neboť v duchu své profese a vědecké orientace se snaží nastalou situaci racionálně rozebrat a pojmenovat. V jeho úvahách jsou současně předjímány a do značné míry přijímány i důsledky, které z tohoto faktu pro člověka vyplývají a jež zobrazuje i další Havlíčkova tvorba. Tím, že dospívá k závěru, že se smrtí Boha postrádá lidské jednání jakýkoliv účel, v čemž současně vidí i jeho smysl (člověk koná, protože to k ničemu není), může připomenout postoj absurdního hrdiny v pojetí Alberta Camuse. Avšak na rozdíl od Camusových postav Mádlova snaha se s celou situací vyrovnat postrádá hrdý vzdor a působí spíše tragikomicky. Současně Mádlovo vyslovené „sbohem“ v závěru jeho dospění vyznívá paradoxně vzhledem k obsahu předcházejícího sdělení. Postava profesora Mádla usilující přijmout smrt Boha jako daný fakt tak současně podle mě dokládá, jak je i moderní člověk neustále konfrontován s tradicí,která byla na víře v Boha vystavěna a od níž se nemůže jednoduše odpoutat.

Zánik městečka Olšiny stihl stejný vydavatelský osud jako další tehdejší Havlíčkovy novelistické prózy. I ona knižně vyšla až po autorově smrti, byť v tomto případě jenom s ročním odstupem: tedy ještě za války – v roce 1944. Podobenství o době vymknuté z kloubů, protože dobrý pán Bůh byl již starý a zemřel a s jeho odchodem se rozpadl řád světa, spolu s maloměšťáckou perspektivou, s níž je na tuto událost nahlíženo, muselo působit v daném čase svou aktuálností mrazivě… Snad jen vyústění příběhu odehrávající se plně v gesci svého stvořitele poskytovalo naději, neboť bořilo iluzi o jeho autenticitě. Z bizarního snu bylo ještě možné se probudit.

Doslov Nelly Mlsové: Zánik a stvoření