Karel Klostermann
ŠUMAVA Třiatřicet fejetonů z let 1885–1887
Cyklus třiatřiceti fejetonů Heiteres und Trauriges aus dem BöhmerwaIde / Veselé i smutné ze Šumavy z let 1885 až 1887, má pro dílo Karla Faustina Klostermanna (1848–1923), jednu z klíčových postav české prózy přelomu 19. a 20. století, mimořádný význam. Nejenže stojí na samém počátku jeho spisovatelské dráhy, ale zároveň otevírá před čtenáři téma, které se stalo celoživotním středobodem jeho tvorby. Přesto soubor šumavských fejetonů vychází v českém jazyce vůbec poprvé až nyní, po více než 130 letech.
- překlad a poznámky: Vlasta Reittererová
- redakce a předmluva: Pavel Hájek
- mapa na obálce: Jana Štěpánová
- redakční spolupráce: Václav Maidl
- jazyková redakce: Eva Lorencová
- grafická úprava: ateliér Marná Sláva
- písmo: Jannon, Avenir Next
- papír: Color Matt Anthracite 300 g (obálka), Munken Lynx 90 (knižní blok)
- tisk: Indigoprint
- vazba: PB tisk
- náklad: 785 kusů
Klostermannova Šumava. Sousloví tak samozřejmé jako například Staré pověsti české Aloise Jiráska. Čím to? Podle všeho tím, že i jemu se podařilo mezi koncem 19. a prvními desetiletími 20. století svými texty vytvořit mimořádně autentický, živoucí svět. Svět, v němž se mísí osudy jednotlivých lidí s rozmary přírodních sil, nekonečné divoké lesy s kůrovcovou zkázou, český živel s německým bez křiklounského nacionalismu, dým z dřevařských ohnišť s mlhami zimních rozbřesků. Postřehy, pocity a vzpomínky s legendami, mýty, sny. Karel Klostermann (1848–1923) převyprávěl pohorskou oblast mezi Železnou Rudou a Kvildou s přilehlým vnitrozemím natolik sugestivně, že ani nejdramatičtější události nedávné minulosti jeho hlas nepřehlušily. Ať už jsme si toho vědomi či nikoli, dodnes do značné míry naše představy a soudy o Šumavě ovlivňují slova, která o ní napsal Karel Klostermann.
„Pila stojí na bažinaté půdě, vzdálená mnoho hodin od jakéhokoli lidského obydlí, okolí je nekonečně chmurné a jednotvárné. Slatiny bez konce, obrovské mýtiny, jejichž houpavá půda je pokryta trouchnivějícími kmeny pralesních stromů, na metr vysokou travou, neproniknutelným křovím, vřesem a maliním. Četné potoky a vodní žíly protkávají klikatě po nestálých stezkách tuto pustinu, kterou v zimě neoživí jediný pták, jediné zvíře, všechno odtáhne pryč a předá panování hlubokému sněhu a husté bílé mlze. Až na několik dělníků, kteří tu hledají obživu, vstoupí do této děsivé smutné divočiny málokdy lidská noha, a ti, kteří tak učiní, se obvykle nepohybují na cestě zákona. Jsou to ubozí podloudníci, kteří dávají všanc život a svobodu kvůli pár kilogramům šňupavého tabáku nebo střelného prachu, neboť právě když vánice nejvíc zuří, je také nejméně pravděpodobné setkání s hraničáři.“
