Jan Zábrana
Psovod Gerža

Cena: 1 600,- Kč
001002003004005006007008

Když byl v roce 1993 – ediční péčí Jana Šulce – vydán v brněnském nakladatelství Atlantis soubor Sedm povídek, bylo to velké překvapení. A to hned několikeré. Devět let po autorově smrti totiž vyšla kniha, o níž se nevědělo, že vůbec existovala. Ne, nenalezl se ztracený rukopis, ale při stěhování Marie Zábranová, žena Jana Zábrany (1931–1984), objevila v zapadlém koutě skříně slohu s texty pro ni do té doby zcela neznámými. Překvapivé to bylo také pro podmanivou literární kvalitu samotných textů. Ta došla ocenění i u literární kritiky. Kupř. M. Špirit vyzdvihl na těchto povídkách, „jak intenzivně mohou pro čtenáře existovat bez znalosti kontextu autorova díla“ (Literární noviny 1993/č. 49). Nemůže se tvůrci dostat větší pocty. – Nešlo tedy o ten případ, který pouze dokumentuje, že autor známý především jako překladatel a básník, autor detektivní trilogie (spolu s J. Škvoreckým) z první republiky, druhé republiky a protektorátu, ten, kdo tak silně zaujal svými posmrtně vydanými deníky (Celý život, 1992), je ještě také autorem jakéhosi souboru povídek z padesátých let. Byl to případ souboru, jenž umí literárně obstát i bez ospravedlňujících berliček a pietních ohledů. Žádné juvenilní také-ještě-jakésidílko, nýbrž svébytný a literárně hotový opus.

  • redakce textu: Marie Zábranová, Pavel Hájek
  • doslov: Jiří Trávníček
  • jazyková redakce: Jan Hron
  • grafická úprava: ateliér Marná Sláva
  • ilustrace: Jan Laštovička – linoryty (předsádky, značka, frontispis, titul, 4 ilustrace)
  • font: Zeppelin, Střešovická písmolijna Františka Štorma
  • papír: Flora Noce 130gr
  • tisk textu: Václav Sinevič, Studio Marvill
  • návrh vazby: Jan Laštovička
  • vazba: Ateliér Krupka, včetně vlastního ručně čerpaného papíru
  • náklad: 27 kusů, včetně 7 autorských + 5 zkušebních
  • ocenění: užší nominace na Nejkrásnější knihu roku 2010

Kontext knihy

Soubor Sedm povídek již nemohl být pro své vydání přehlédnut samotným autorem. Jeho roli převzal cele (a na úrovni) editor, který vzal ohled na autorovy tužkou a perem přičiňované opravy – nejpozdější z nich pocházejí z počátku 70. let. Z pozůstalosti, zejména básnické, víme, že Jan Zábrana byl maniakálně posedlý předěláváním již i vydaných textů. Jako ten, kdo stále hledá ještě adekvátnější řešení, kdo texty přepisuje, nechává podél nich simultánně existovat nové varianty.

Čtyři z textů souboru („Psovod Gerža“, „V noci u pece“, „Kurevská zima“ a „Peklo peněz“) jsou zjevně propracovanými celky, a to dějově i kompozičně. Další dvě („Nohy“ a „Smaltovna“) mají ráz jakýchsi syrových záznamů, možná zárodků, kterým by se později dostalo dopracování, jakkoli si tím tak úplně nebuďme jisti, neboť hranice mezi kompozičně promyšleným textem a naskicovaným fragmentem je u Zábrany, stejně jako u Hrabala, značně rozostřená. Povídka „Srdce ženy“ je zjevně nedokončená. Dominantním tématem povídek jsou tři dělnická prostředí, jimiž Zábrana mezi lety 1952–54 prošel, zableskne se v nich i vzpomínka na domovský Humpolec, vzpomínka na ostravskou brigádu, jsou posety množstvím pražských reálií, zachovávajíce jim místy věrnost až faktografickou. – „Psovod Gerža“ – to je několik rozmluv mezi vypravěčem a hlavní postavou; mezi rozmluvami plyne nějaký čas, takže v nich máme možnost poznat, jak se Gerža postupně pod tlakem okolností mění i nemění: stále je to stejný frajírek, tématem jeho „camrání“ je pes a jeho úspěchy, až to vše končí u rozdrcené ruky samého psovoda („,No a teď sem v hajzlu,‘ řek Gerža a začal slzet.“). Pýcha předchází pád? Ano, Zábranova povídka by se dala číst i jako verze tohoto podobenství. Její síla je však jinde: v charakterizaci, v líčení prostředí a v tom, jak nám dává pochopit, jak se z člověka stává stvůra. To vše bez hodnocení, bez intervence vypravěče (ten zde funguje jen víceméně čistě technicky: jako svědek, zaznamenatel). Žádná psychologizace, žádné dušezpytné niternosti; vše je pořízeno zvnějšku: pozorováním a hlavně – nasloucháním. Libový frajírek a kariérista, kterému doba dala příležitost být – coby pohraničník – pánem nad osudy jiných, nakonec končí jako mrzák a zoufalec.

Kontext pohraničníka

Hlavní postavou je psovod a jeho pes. Z psovoda se během povídky stává pohraničník, přičemž pohraničník patří mezi silná dobová topoi padesátých let (vzpomeňme přinejmenším na legendární film Karla Kachyni Král Šumavy, 1959):

Na hranici naši chlapci
Drží ve dne v noci stráž
Nad hlavou jim sviští špačci
Rovnou na sad náš

(Konstantin Biebl)

Ty po hranici jdeš a možná právě teď
se kdosi v houští chystá na hrdlo ti skočit.
Možná jde pálit, možná děti zabíjet.
Prosím tě, milý, nezavírej oči.

(Stanislav Neumann)

Není tak úplně bez užitku dát si vedle sebe úryvek z básně synovce S. K. Neumanna z roku 1950 a Zábranovu povídku. U Neumanna se chystá skočit na hrdlo jakýsi cizí vetřelec; u Zábrany skáče na hrdlo českému lesníkovi český pes. U Neumanna jde o pateticky pronášenou hrozbu, u Zábrany o dokonaný skutek: jeden mrtvý a jeden zmrzačený. Pohraničníkovi u Neumanna píše milá (má s ní zřejmě krásný vztah), ten Zábranův končí jako úplná lidská troska, člověk, kterého nakonec všichni odmrští („,myslíš, že s tebou někdo cejtí?‘“), včetně jeho milé Božky i vypravěče. Ten za odcházejícím Geržou pronáší až rituální kletbu. Jednou jedinkrát si v povídce bere slovo pro předvedení vlastního názoru: „Ne čtyry prsty, ale celou ti jí měl ukousnout, až po rameno, měl ti prokousnout ten tvůj zasranej chřtán, měl tě sežrat celýho, aby po tobě nezbyl ani smrad.“

Kontext vlastní tvorby

Své povídky píše Zábrana v době, kdy má za sebou už poměrně velké množství poezie. Soustavně se jí věnuje – ovšemže do šuplíku – od roku 1948 a poezie se mu stává první slovesnou volbou, médiem nejpřirozenějším. Životní náraz na počátku 50. let však poetiku mění. Ze vzdušného mélika s rozjitřenou duší se stává zaznamenatel reality, jejích syrových a odvrácených stran. Strofa a vázaný verš se mění v záznamy fragmentů, konkrét, v představu světa, který je rozvrácen a jakoby zbaven smyslu. V době, kdy vzniká Sedm povídek, má Zábrana už víceméně hotovy sbírky, které vyjdou až v druhé polovině 60. let (Utkvělé černé ikony, 1965; Stránky z deníku, 1968; Lynč, 1968). Svou verzi básnické všednosti, toho, jak jí dát průchod do básnické řeči, objevuje Zábrana před poezií všedního dne (okruh Května), která si z ní udělala program. Sám se pak ve svých denících pobaveně usmívá tvrzením dobových kritiků, kteří za jeho oficiálně vydanými texty budou vidět inspiraci „květňáky“. Povídky patří do hnízda, kdy se Zábrana rodí jako básník, dodejme, že básník v kontextu české lyriky nijak nevýznamný. Jeví se jako svého druhu pokračování toho, oč se pokoušel v lyrice, jinými prostředky, tedy o radikalizaci jeho ataku na realitu, všednost, mluvenost, záznamy. Touha najít mluvené řeči co nejširší průchod do vlastního psaní je ostatně celoživotní Zábranovou posedlostí. Vine se poezií, prózou i překlady – z tohoto zajetí se rodí např. zájem o Babelovu Rudou jízdu (mluva primitivních kozáků), Aksjonovův Lístek procviknutý hvězdami (mluva moskevských pásků) či Ginsbergovo Kvílení (široká řeč-proud halucinační litanie).

Ve všech případech jde o mistrovské překladatelské výkony a právě tím, jak Zábrana „učil“ českou větu mluvit, i o významné mezníky našeho překladatelství. Posedlost mluveností je patrná i z oprav již tištěných sbírek, jak je zanechal pro eventuální další vydání: i ony jsou neseny snahou sestupovat co nejvíce dolů, bránit se literátštině a hledat, jakou míru syrové řeči je schopna ještě poezie unést. Jsou tu však i doboví blíženci literární, namnoze z okruhu Zábranových přátel (všechny tyto souvislosti příznačně a přesně určuje Jan Šulc v doslovu k vydání z roku 1993): B. Hrabal a jeho – jak si to sám pojmenovává — „hovory lidí“ a „protokoly“, J. Škvorecký se svým pokusem o literárně co nejdůvěryhodnější podobu dialogu, J. Jedlička jakožto ten, kdo přezkušuje epickou nosnost fragmentu a výčtu. A je tu i kontext oficiální literatury. I režimem povolení spisovatelé se totiž snaží přivést do literatury dělníky a rolníky, své texty situují do továrních dílen a na družstevní lány ve snaze o tzv. věrné zpodobení života pracujících. Zábrana svým radikálním realismem přistihuje oficiální literaturu v nedbalkách – jako umělou, schematickou, složenou z prefabrikovaných představ a apriorních konstruktů, tedy jako literaturu, která je nejenom hodnotově špatná, ale která se především zpronevěřuje tomu, co si předsevzala jako svůj hlavní úkol.

Kontext životopisný

Zábrana Sedm povídek napsal v letech 1954–57, což prozrazuje i mnoho životopisných detailů, které jednotlivé povídky obsahují. Jaká to pro něj byla doba? V roce 1950 skládá na humpoleckém gymnáziu maturitu a v témže roce je jeho matka odsouzena ve vykonstruovaném procesu „za trestný čin velezrady a vyzvědačství k trestu odnětí svobody na 18 roků“; otec je zatčen v roce 1951 a rok poté odsouzen „pro zločin velezrady k trestu odnětí svobody na 10 let“.

Zábrana vykonává úspěšně přijímací zkoušky na pražskou filozofickou fakultu, ale není přijat; nepomohlo mu ani, že přes prázdniny brigádničil v Ostravě. Po poradě se svými učiteli a matkou odchází – on, nevěřící syn z národně socialistické rodiny bez vyznání – na Římskokatolickou cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Praze. Po čtyřech semestrech trápení je mu doporučeno, aby přešel na externí studium, ale i z něho je 9. července 1952 vyškrtnut. 18. srpna 1952 nastupuje jako zámečník do Vagonky Tatra Smíchov. Zmímka o ní je i v povídce „Psovod Gerža“, kde je ovšem dělníky nazývána postaru jako „Ringhofrárna“. Mezi červnem 1953 až říjnem 1954 dojíždí do Radotína, kde v provozovně družstva Smalt pracuje jako brusič, později je přeložen do pobočky v Holešovicích. V té době překládá, setrvale píše poezii a seznamuje se s lidmi, jež se stávají jeho nejbližšími přáteli po zbytek života (J. Jedlička, J. Škvorecký, F. Jungwirth, P. Kopta ad.). Rokem 1955 jeho dělnické období končí a Zábrana se stává překladatelem na volné noze, což přetrvá do konce jeho života. Začíná publikovat překlady (především v Hostu do domu a ve Světové literatuře), roku 1956 se účastní vlastními básněmi samizdatového sborníku Život je všude, což je jakási pocta Jiřímu Kolářovi a poetice Skupiny 42.

V roce následujícím mu vychází první oficiálně tištěný básnický text „Mladí Ovidiové se loučí“. Ve stejný rok cestuje s Čedokem do Sovětského svazu, do Oděsy, která ho lákala především díky Isaaku Babelovi, jeho velké literární a překladatelské lásce.

Kontext doby

Šlo o dobu, která z rozjitřeného a kultivovaného mladíka udělala společenského páriu. Nebýt únorového puče, stal by se ze Zábrany podle všeho středoškolský či vysokoškolský učitel, možná nakladatelský či časopisecký redaktor se stálým nutkáním k vlastní tvorbě, zejména básnické. Jeho poezie by se asi vyvíjela ve stopě takových méliků, jako jsou R. M. Rilke, J. Hora, A. Sova, L. Fikar ad. Tito autoři byli Zábranově naturelu na počátku nejbližší, a to zejména díky jeho nesmírné kultivovanosti i tvárnému umu. První polovina 50. let se však postarala o to, že všechno se muselo vydat zcela jiným směrem. Léta 1954–1957 jsou známá jako doba počínajícího „tání“, ale Zábrana ve svých povídkách čerpá ze svého dělnického období (1952–1954), což byla doba velmi tuhá: politické procesy, zejména tzv. slanskiáda, násilné potlačování jakéhokoli odporu, rozkulačené vesnice a rozorané meze, JZD, vybudování nejdříve přísně hlídaného „hraničního pásma“ (sehrává podstatnou roli i v povídce „Psovod Gerža“), které bylo posléze obehnáno ostnatým drátem, odklizení nepohodlných „živlů“ když ne přímo do vězení či pracovních táborů, tedy aspoň mimo jejich původní profese, státní bankrot v roce 1953 (eufemisticky nazývaný „měnová reforma“), instituce jako továrny, školy, soudy a úřady už zcela ovládnuté novými kádry (akce „vyakčnění“), vylučování studentů z vysokých škol, sovětští poradci, vznik Svazu československých spisovatelů jako organizace nikoli profesní, ale ideologicky výběrové, vítězství křídla V. Kopeckého nad křídlem G. Bareše v roce 1952 a z toho plynoucí útoky na „sektářství“, „liberalismus“, „slánštinu“ a „trockismus“, Fučíkův odznak jako velká celostátní akce osvětově ideová, kult A. Jiráska zavedený Z. Nejedlým, nástup pracujících do literatury, tj. autorů dělnického původu, pro něž se pořádají kurzy a kteří mají být cíleně pěstováni pro spisovatelské řemeslo. Ironickou souhrou dějin se – vedle F. Semerákové, M. Kratochvílové, J. Havla ad. – i J. Zábrana stává v této době bezděčným „pracujícím v literatuře“, tedy autorem dělnické profese píšícím o pracovním prostředí. Vypravěč povídky, tedy ten, který si získal Geržovu důvěru (zejména tím, že dopřává sluchu jeho camrání) zcela jistě nese mnoho rysů samotného Jana Zábrany: je to továrenský dělník, ale do továrny jakoby moc nepatří, zůstává skryt; dozvídáme se o něm jen přes druhé, přes popisy a záznamy jejich skutků a řečí. Jeho pozorovatelství a zaznamenavatelství – to je neúčast, účastná neúčast. Neangažovaná angažovanost.

Zábranova povídka působí jak svými vlastními literárními kvalitami, tak bohatstvím souvislostí, které rozevírá. Právě tento souběh slovesného umu – jakkoli nepředvádivě staženého do pouhého naslouchání mluvené řeči – a silné výpovědi z doby (i o době) padesátých let je zřejmě její hodnotou nejpodmanivější.

Doslov Jiřího Trávníčka: Jan Zábrana a jeho účastná neúčast 

Ilustrace